Srdečné pozdravy z lazaretu

Dlouhodobý zranění je zvláštní druh samoty. Nejdřív se tváří jako pauza, kterou sis vlastně přál. Žádný běhání v dešti, žádný výčitky, že jsi nešel na trénink. Jen klid, led, tejp a pocit, že se tělo vzpamatuje. Že mu to vlastně dlužíš. Jenže časem zjistíš, že ten klid je horší než dřina. Že ti chybí pot, hluk šaten i ta malá bolest, která ti dřív lezla krkem.

Měl jsem před sezónou. Nabuzenej a motivovanej jsem chtěl žrát trávu. Ale něco mi do toho vlezlo. Sval mě zradil, každej krok byl jako po minovém poli. A pak přišlo to nejhorší. Čekání. Doktoři mluvili o rehabilitaci, ty o zázraku. A i když víš, že to nejde urychlit, stejně hledáš, čím tomu pomoct. Dny se pomalu slévaly, a ty si říkáš, že už to snad nikdy nebude jako dřív.  Že jsi z cukru, v kabině ti přezdívají "Roso" a na zdi je přibitej hřebík na ty naleštěný pruhovaný Copa Mundialy.

Ale někde mezi práškama, obkladama a neúspěšnejma pokusama o lehkej streč nakonec najdeš kombinaci, která ti začne dávat sílu zpátky. Není to kouzlo. Jen tělo, co dostalo všechno, co potřebovalo. Regeneraci, trpělivost a pár dobrejch suplementů z oblíbený stáje. Jednou ráno vstaneš a sval už neprotestuje. O den později zvládneš lehkej klus. A najednou běžíš, ne rychle, ale s jistotou, že tohle je návrat. Sbohem, lazarete. Je čas na comeback.