Nohy si vzpomenou

Týden na lehátku udělal svoje. Nejdřív si říkáš, že si to zasloužíš. Však jsi to odmakal. Pak tě bolí záda, pálí tě svědomí a i kdyby tě dohnal jeho záchvěv a z ničeho nic si dostal chuť běhat schody, víš, že se z toho probereš. A pak si stejně pustíš ještě jeden díl seriálu a řekneš si, že zítra je taky den.

Když to zítra konečně přijde, bolí úplně všechno. I věci, co jsi netušil, že máš. První výběh vypadá jako pomalý odchod do důchodu a každej schod či asfalt je tvrdší než obvykle. To musí bejt botama, že jo. Tělo si ale vzpomene, nohy si vzpomenou.

Sice to nejdřív berou jako osobní útok, ale pak přepnou. Nakopneš se a po pár dnech se rozběhneš sám od sebe. Míč je zase kamarád, nepřekáží. A i když doma nadáváš, že dovolená byla příliš krátká a život stárnoucího fotbalisty je fuška, stejně jdeš druhej den zas. Už víš, že bez toho to nejde.

Individuál je jako ohranej song, co už znáš nazpaměť, ale stejně si ho pustíš znova a najdeš si části, pro který ho miluješ. A když máš takovej playlist a rezervní brankář tě pochválí za běh na Stravě, připadáš si zas jako hráč.

I regenerace proběhla. Forma je zatím na cestě. A kouč ať si nemyslí, že mě hned v prvním tréninku sundá. Moje nohy si už vzpomněly. A za uši se kopat nebudou.